V září začínám být aktivnější, protože v září se prostě začíná nanovo. Čistý stůl. Škola (pořád mě ten termín drží, i když nestuduju), jógové kurzy a všechny ostatní plány. Je to pro mě větší začátek roku než v lednu, vždycky se pro mě v září něco změní, i kdyby šlo o drobnosti. A možná proto se mi povedlo zase jednou prožít sobotní ráno, jak si ho představuju.
Michal nebyl doma a byla u nás na návštěvě moje kamarádka Marcelka. Vstaly jsme brzy. Když jsem venčila Lili, nikdo ještě venku nebyl, a tak jsem celý zelený prostor mezi paneláky měla sama pro sebe. Ptáci pokřikovali jeden na druhého, stíny stromů se střídaly se sluníčkem a Lili pátrala, jestli kolem neběžel náš ježek Evžen. Lili si nedá vysvětlit, že Evžen ve dne spí.
Když jsem přišla z venku, udělala jsem snídani, a než vystydla, stihla jsem sprchu.
Vzaly jsme si s Marcelkou jídlo na balkon a pomalu jedly rýžovou kaši a popíjely čaj a kafe - kafe z bialetky. Bialetkové kafe je pro mě sváteční, protože ráno většinou nemívám dost času si tenhle rituál užít. Ale tentokrát jsem se mohla zaposlouchat do bublání a klapání zcela bez pocitu časové tísně a navíc jsem měla Marcelku jenom pro sebe. To bych si přála častěji.
Marcelka pak odjela do školy a já na jógu na Letnou. Sluníčko svítilo, ale nepálilo, do studia nás přišlo cvičit pět, takže to byla skoro soukromá klidná sobotní lekce akorát tak na probuzení. A v sekáči na Letné jsem pak sehnala boží sukni (a v pátek na Andělu šedé kalhoty a žlutou mikinu).
http://www.jogaletna.cz/wp-content/uploads/DSC_5798-1024x683.jpg
Omluvte pozadí fotky, ale takhle to u nás v Normě prostě vypadá a ta super sukně beztak všecko zastíní! :)
A tenhle sobotní start mě hezky naladil na celý víkend.
Brzo ráno se mi povedlo vstát i v neděli. Kolegyně Janča mě s sebou vzala na trhy v Berouně. Zjistila jsem, že ony jezdí v holčičí partě na každé berounské trhy. Mají rituály a oblíbence a já jsem se báječně bavila, když jsem to mohla pozorovat. O to víc fajn mi bylo, když jsem najednou zjistila, že mě jen tak přibraly mezi sebe. Byl to krásný výlet.
A přestože se mi podařilo nakoupit plno věcí, nemám výčitky z hromadění. I když se snažím nakupovat kvalitní rozumné věci, které opravdu budeme používat, tak ten pocit se občas dostaví. Tentokrát to ale byly věci s příběhem a u těch je to jinak.
Sekáčové oblečení je jako knížka z antikvariátu. Má v sobě něco navíc. Líbí se mi, že nějaká holka ty kalhoty nosila přede mnou a měla je ráda - možná se do nich jen nevešla. Nebo se na ně naopak už nemohla ani podívat a tak šly z domu. Mikina je jasná, ta má malý flíček, předchozí majitelka byla cimprlína. Ale pro mě je výzva přes ten flíček něco hezkého vyšít. Nebo se na to vyprdnout a v té mikině jenom venčit - i přes ten flek má skvělou barvu. Možnosti - vidíte? Ty se mi na tom líbí.
A keramika? Odjakživa ji považuju za druh krásy, a když se pálí ve dřevě, má v sobě nejenom kus země, ale i kus ohně. A taky část člověka, který ji vlastníma rukama vyrobil.
Trhy pro mě ale byly i příležitost se po delší době potkat se Soňou Malinovou. Mám ráda její blog. Je to první blog, který jsem začala číst a kvůli kterému jsem si založila sobotní rána. Dost často mi v práci zpříjemní ranní kafe.
U Soniného stánku jsem byla nějakým řízením osudu sama, takže jsme se stihly pozdravit a popovídat si o její galerii, jak ji ta práce baví a naplňuje. A je to na ní vidět. A mimochodem mému hrnku už v poličce není smutno.
Ten první jsme si od Soni koupily s Romčou, mojí další kamarádkou, před několika lety na trzích v Kunštátě. A doteď si píšeme, že jsme si jedna na druhou vzpomněly, když ten hrnek držíme v ruce. No, teď už ty hrníčky mám čtyři, takže až k nám někdo přijde, uvařím mu do nich kafe a budeme si hovět.
Tak jako s naší návštěvou v neděli - s Míšou. Přišla si půjčit deku a zdržela se na kus řeči.
Sedly jsme si ke stolu. Daly si švestkový koláč a pak ovoce z nového kameninového talíře. A bylo nám fajn.
Všímáte si toho? Ne? Nevadí, já vám to stejně objasním.
Jsem člověk, co dřív nemusel kolektivy. Na některé dokonce dost nerada vzpomínám. Ale nějakým řízením osudu se teď kolem mě motá plno lidí, kteří nejsou jen známí, jsou opravdoví kamarádi. Trávíme spolu plno času a já je všechny pořád ráda vidím. A ráda na ně myslím, když zrovna nejsme spolu.
Možná za tohle mé rozpoložení může podzim. Možná to zase za čas bude jiné, ale teď si to rozhodně naplno užívám.
Takže přijdete na kafe? Mám na něj boží hrnky a můžeme si udělat svátek s bialetkou :)
Žádné komentáře:
Okomentovat