Já sběratelka

Dnes jsem se přistihla, že na procházce s Lili úplně automaticky směřuju k uličce vedle školky, kde rostou kaštany. Letos jsme s Michalem už několikrát kontrolovali, jestli už jsou hotové. Dlouho nebylo nic, ale dneska už byly!

Už odmala je nedokážu nechat jen tak ležet, musím si naplnit kapsy až k prasknutí a pak se tím malým pokladem prsty probírám. Jako dítě jsem si dělala ze špejlí a kaštanů zvířátka, jako dospělé už mi stačí si jich pár dát někam na oči a kochat se (nebo si je zase na chvíli nacpat do kapes).

Dneska jsem si jich donesla přesně 19. Když jsem si na chodníku v duchu říkala "ještě tenhle, tenhle... ještě jeden.... tak, ten bude poslední... ne, ještě tenhle, ten je malinkatej", došlo mi, že nejspíš budu tak trochu sběratel nenechavec. 

Myslím si o sobě, že nehromadím příliš věcí, ale jsou drobnosti, u kterých neodolám. A než jsem došla z procházky domů, věděla jsem, že všechny ty svoje malé sbírky budu muset vytáhnou a pokochat se s nimi. A taky jsem si říkala, že se s vámi o ně podělím. 

Kromě kaštanů jsem na neodolala i u podbělu, na jaře ho na výletě kolem Karlštejna rostlo plno a nemohla jsem ho tam jen tak nechat. Zatím ho mám v papírovém pytlíku v kredenci. Hezky si tam čeká, až z něj v první pořádně studený den uvaříme čaj s medem. Nejsem velká sběratelka bylin, ale podběl je jedna z prvních jarních kytek. Mám pak doma kousek tepla.

A krom kaštanů máme za domem ještě jedno místo, kde se projevila má hamižná povaha. Leží tam stovky maličkých šnečích ulit. Naposledy tam Lilina nechtěla sejít z kopce a já jsem měla čas si jich pár nasbírat. Jsou jako malé knoflíky.

No a hned po přírodninách t okolí se dostáváme k tématu cest. Vozím si suvenýry. Jen to nebývá malá Eiffelovka nebo magnetka na lednici. Spíš kameny a mušle a nebo třeba volně rostoucí bobkový list, rozmarýna, vřes. V knížkách máme založené i hezké podzimní listy. Když si pak jdu otevřít nějakou oblíbenou knížku, sednout na balkon nebo uvařit něco dobrého, hned si na ta místa vzpomenu.

Ve Skotsku ve Forth George bylo plno racků. Byli tak spokojení a čistí a pod hnízdem leželo plno krásného peří. Tak jsem si tři brka vzala s sebou domů. A kámen u netřesku jsem dostala od Marcelky a Marti na jejich svatbě jako dárek. Totemový kamínek a kameny s obrázky máme zase z Chorvatska. Na většině z nich jsou obrázky. Takové krásné náhody, že?

Smířila jsem se s tím, že nefotím nejlíp. Když někde jsme, raději se dívám. Ráda sice o všem napíšu, když ale dostanu chuť na obrázky, jsem vždycky vděčná za pohledy. Je super, že ta místa už někdo vyfotil hezky za mě. A tak si vždycky pár pohledů nakoupím a doma se pak na ně občas chodím dívat. No řekněte, nevypadá královna v růžovém kostýmku šik? A ta zeleň, barvy mlhy a západu slunce nad Shetlandy, to je balzám na oči.

Poslední dobou mám nejradši barvy, co umí vyrobit příroda. Na mušlích je záplava okrové, šedé, bílé, ale teď na podzim je na loukách na uschlé trávě záplava okru, brzo se začne barvit listí a bude to samá červená a oranžová. Hlavně na dýních. Dýně jsou navíc krásně tlusťoučké a strukturované. Ráda se jich dotýkám a mazlím se s nimi. Přiznávám se, že k prvnímu řezu do dýně se vždycky chvíli odhodlávám, ale nakonec do toho jdu, protože z nich je i báječná polévka.

A když jsme u těch barev, mám jich hromadu i v košíčku na vyšívání. Kromě toho, že je tam neskutečná změť nůžek, jehel, krabiček se špendlíky a jiných pokladů, obsahuje i klubíčka perlovek. Jestli není dobré pouštět mě s penězi ke keramice (a všichni víme, že není), pustit mě do galanterie, to je hotová zkáza. Kdo by ale odolal? Tolik odstínů!

A klubíčky to u nás nekončí. Vlastně mě dost překvapilo, kolik různých malých sbírek mám. Třeba Vám někdy povím o těch dalších, ale teď mě spíš zajímá, jaké sbírky máte pro radost vy? Pojďte mi o nich říct.