Na skleničce s Papagenou

Jsem z malého města, takže v mém ročníku základní školy nás nebylo moc. S pár lidmi o sobě víme, navíc žijeme v době facebooku, což věci trochu usnadňuje. S některými jsme stále v kontaktu, s někým dokonce denně. S Míšou, se kterou jsme seděly v první lavici u učitelky pracujeme téměř v jedné kanceláři a ve věku třiceti let se pořád občas chováme jako malé holky. Už mnohem líp chápu, proč babička ve svých 83 letech pořád jezdí na srazy s "holkama" ze zdrávky.

Každopádně čím jsem starší, tím příjemnější je pro mě na ty věci vzpomínat. Ráda vidím, že z přátel z dětství vyrostli super lidi a že se jim daří. 

Včera jsem po delší době otevřela krabičku vzpomínek se štítkem Lenka. Je v ní plno drobných převážně veselých příhod. Třeba jak jsme spaly ještě s další spolužačkou u Lenky doma. Lenka nám vyprávěla, že chce být kosmetičkou, dávala nám rady k líčení a o půlnoci navrhla, že půjdeme samy po tmě k řece (byla jsem srab, nešly jsme). Nebo s jakou písničkou se připravovala na zkoušky na konzervatoř. Ta písnička mi čas od času vyhrává v hlavě a zasekne se na druhé větě. 

K těm všem drobnostem jsem včera přidala další vzpomínku. Jak se Lenka proměnila tam a zase zpět. 

Kde a jak? V divadle. 

Lenka jako holka výborně zpívala a nebylo moc divu, že po základce se dostala na konzervatoř. Teď je plno let za námi a z Lenky je neuvěřitelně podmanivá ženská, co zpívá v opeře. Já a Míša (z první lavice u učitelky - promiň Míšo za přízvisko, neodolala jsem) jsme se dohodly, že by bylo fajn se na nějaké představení zajít podívat. A Lenka nám vyšla vstříc. Vybraly jsme Kouzelnou flétnu, že je to pěkné představení a vůbec to celé bude moc fajn. 

Na ten večer jsem se opravdu těšila, nikdy jsem ale nebyla na opeře a šla jsem tam s mnoha předsudky. 

Že opera je strnulá a možná trochu nudná. 

Že nebudu rozumět slovům ani ději. 

Že nemám ráda Mozarta (buď ukrutně trylkujícího, nebo srdcervoucího). 

Že jediná opera, co si pamatuju, je ta z Pretty Woman. 

Že by bylo fajn pořídit si kukátko. 

Že nějak nemám ráda divadelní děkovačky. 

Jediné, co se mi potvrdilo, je, že to kukátko by pro příště opravdu nebylo od věci (už jen pro tu legraci). 

Už na začátku, když živý orchestr začal hrát, mi naskočila husí kůže. Mozart sice trylkoval, ale tentokrát mi to přišlo jako úžasně chytré trylkování. Celá hra je navíc postavená tak, že vás okamžitě vtáhne do děje. Kolem hlediště se potulují služebnice královny noci a dělají na vás vraní škleb, andělé se velmi komicky třepotají a z pódia se ozývá zpěv, který vás přiková k sedadlu. Najednou je vám úplně fuk, že opera je v němčině. Vypravěč pozorovatel, mladý Mozart, Vám veškeré mluvené slovo přeloží podmanivým hlasem do moc hezké češtiny, o to zpívané se pak postarají titulky. Jediné, co vás poutá k realitě, je očekávání, kdy už tam ta Lenka konečně bude! 

Čekání bylo dlouhé, nakonec se ale objevila, i když Lenkou pro mne byla jen pár sekund. Pak se proměnila v krásnou, rozkošnickou a veselou Papagenu a rozsvítila tak vážný příběh o lásce a těžkých zkouškách. Když Papagena začala zpívat, nevzmohla jsem se na nic jiného než na otevření pusy dokořán. Byl by to zážitek sám o sobě, ale tohle bylo umocněné tím, že na podiu stojí někdo, koho znáte z dětství a najednou vlastně máte pocit, že ho neznáte vůbec.

fotografie vypůjčená z Lenčiných stránek. Děkuji.http://www.lenkapavlovic.com/#!fotogalerie/bvmzh

A celé to bylo jako nějaké kouzlo. 

Kolem divadla určitě chodí turisté i místní, aniž by věděli, že uvnitř je jeden další svět. Dechové nástroje v orchestru se lesknou a odráží osvětlení divadla, kostýmy a líčení herců jsou dokonalé a diváci jsou jim v menším divadle tak nějak blíž. Bylo to takové intimní. Opera není strnulá, naopak, tahle byla hravá. A Mozart? Je geniální. I po takové době mu to na diváky funguje, prostě je nadčasový. Líbilo se mi to předávání tradice. On to napsal a režiséři to stále zpracovávají a nové generace herců to stále a stále hrají a diváci nemají na vybranou, prostě to musejí milovat. 

Když představení skončilo, nebyla jsem už z děkovačky nervózní. Hrozně jsem se těšila, jak Lence předají naši kytku - pět velikánských slunečnic. Lenka dostala kytku jako jediná a mě to celé dojalo. Včera to byl ten případ, kdy se vám víc líbí květiny dávat než dostávat (a já dostávám kytky moc ráda, to mi věřte!). 

Už nikdy mi děkovačky nebudou připadat divné. 

Když jsem mluvila o kouzlech, je třeba říct, že každé kouzlo jednou skončí. Tohle kouzlo odešlo docela vesele. Chtěly jsme se s Lenkou vidět, takže jsme na ni čekaly u služebního vchodu, ze kterého se pomalu začali trousit herci. Mladý Mozart vyšel na hubených nohou ven a bezstarostně si balil cigárko, do prince bych vůbec neřekla, že dokáže na jevišti být tak impozantní a Paminu jsem bez záplavy zrzavých vlasů vůbec nepoznala. Jednoduše nám tak pomalu došlo, že to všechno byli jen lidi a tohle zjištění bylo prostě trochu šokující.

A právě ten pocit, že je to jen jako, jen na chvíli, vás ohromí. Ale konec nebolí. A ptáte se mě, jak to vím?

Ale no tak, byla jsem přece na skleničce s Papagenou!