Prý je to osamělý sport

Mám takový seznam. Vlastně je spíš možné, že takový seznam máme my všichni. Já mu říkám "Co bych jednou ráda".

Na tom seznamu jsou poetické i praktické věci - zásnubní prstýnek, manžel, děti, dům se zahradou, lavička pod jabloní. Nebo třeba italština, která stačí na víc než objednání si bílého nebo červeného vína, schopnost si něco ušít, jet na vodu, pořídit si psa (dalšího), umět říct ne a mít o sobě lepší mínění.

Mimo velké množství dalších bodů - závažností i hloupůstek - je na tomhle seznamu nějakou dobu i běžecký závod Vokolo Príglu.

Ještě dřív, v Brně, když jsem běhávala s námahou čtyři kilometry po Lužánkách, jsem snila o tom, že až mi to bude opravdu běhat, přihlásím se. Možná jsem ale neměla takovou vůli, možná jsem nedokázala pohyb chápat tak jako teď, ale prostě jsem se nepřihlásila.

Mezitím se ale stalo hodně věcí. Z Brna jsem se odstěhovala za Michalem do Prahy a začala se víc hýbat. Nějakým řízením osudu mi přišel do cesty půlmaraton, pravidelná jóga a spirals - prostě jsem našla druhy sportů, které mě naplňují. Taky jsem potkala lidi, kteří toho naběhají stokrát víc než já (ahoj Eli!), a rozšířily se mi obzory. Ať je to jak chce, teď už o sobě dokážu s klidem říct, že mi to běhá líp, než jsem kdy čekala, že by mohlo. A mám to ráda.

Ten pocit, co mám, když mluvím o běhání, je zvláštní a rozhodně příjemný. Přes léto  jsem ale neběhala, vedra mi nedělají dobře a nejsem typ ranního běžce, abych vstávala v pět ráno, dokud je ještě chladno. Mezi námi - nejsem typ ranního čehokoliv.
Před Príglem jsem ale chtěla trochu protáhnout nohy a zjistit, jestli na tom nejsem moc bídně a jestli moje tělo po pěti kilometrech třeba neřekne, že to balí. A co jsem zjistila? No...

Vím, že jsem mockrát řekla, že běhání je sport, kde je člověk sám. Fyzicky možná. Já s sebou nosím svou hlavu, a to je někdy dav o počtu šest a víc. Někde v polovině, kolem pátého kilometru, jsem s úžasem zjistila, že můžu běžet dál, a zaplavila mě euforie - jak mám ráda svoje tělo, že běží, že se na něj můžu spolehnout. Jak jsem ráda, že to nebolí. Sluníčko svítilo, vzduch byl studený a dostavili se ti, kteří běželi se mnou. Pokora, vděk a můj dav:

Děkuju Dane, že mě nebolí kotníky a kyčel, a taky za to, že chodím víc rovně.
Děkuju Jógo v denním životě, že když mě něco bolí, umím to uklidnit dechem. Děkuju za ten pocit, že cítím, jak dýchám.
Děkuju Eliško, žes mě dokopala k té přihlášce na půlmaraton, bez toho bych nikdy nezačala, a taky žes mi dala pepřák a já se díky tomu cítím bezpečně.
Děkuju Michale, že jsi trpělivý a nevadí ti, že často odcházím za sportem, místo abychom byli doma spolu. Jsem ti moc vděčná, že se v tu dobu staráš o Lilinku a mně pak chystáš čaj a večeři, když jsem ve sprše.
Děkuju ti, Prokopské údolí, že mě tak bavíš, že jsi tak zelené a že je tu tak nádherně. Děkuju, že jsi za domem.
Děkuju ti podzime, že to léto je konečně pryč a dá se zase volně dýchat chladnější vzduch.

Moje foto Prokopáku z letošníjarní vycházky. Při běhu jsem pro samou radost nestihla vyfotit vůbec nic. 

Vidíte, kolik nás spolu utíkalo? Všechno kolem jsem milovala a bylo to krásné.

Každá euforie ale končí. Mě z té mé probralo něco tak přízemního, jako je čůrání v křoví. Na elasťáky jsem si tam nabrala kudlibabky a celý běh pak získal zcela nový rozměr. Skoro bych řekla, že až takový nadpozemsky akupunkturní. Ale zase jsem se měla čemu smát. Prožila jsem si všechno hezké, co se u běhání prožít dá.

A doběla jsem v docela dobrém čase.

Na józe jsem si pak protáhla namožené nohy a dneska jdu provětrat tep na spirals a zase se budu cítit moc fajn. Zítra se mi bude hezky vstávat, a i když mě třeba bude něco trochu bolet, je důležité, že už vím, mám pocit jistoty.

Nebudu nervózní a Prígl si budu opravdu moct odběhnout jen tak pro radost. Stihnu si užít atmosféru. Běh v mém Brně, první běh, který jsem kdy opravdu chtěla běžet. Že si s někým u dráhy plácnu. Plácnu si? Přijdete za mnou?