nemůže jít o nějaké všední zážitky.
Plán byl takový, že vyrazíme z Prahy vlakem nebo busem v rozumné dojezdové vzdálenosti a taky že by tam měly být kopce nebo hory, protože s Eliškou obě máme rády rozhledy do krajiny a že by bylo fajn přespat pod širákem na nějaké zřícenině (a kdo v tuhle chvíli valí bulvy, tak ať si zvyká, protože vážení, já už nejsem žádná máčka!). Výběr trasy si na sebe vzala Eliška, za což jsem jí neskonale vděčná, protože mě tohle plánování naprosto ubíjí (ji teda asi taky, ale aspoň mám důkaz, že mě má DOOPRAVDY ráda, protože tu trasu skutečně nakonec naplánovala a to včetně vyhledání spojů a podobných hrůz a půjčila mi spacák, karimatku, plastový hrníček a navrch mi dala některé cenné rady.)
V sobotu ráno jsme tedy vyrazily z Holešovic autobusem do Teplic. Větší část cesty jsme projížděly kolem různých kopců a já jsem jen ohromená hleděla, že Eli jich má většinu prochozenou v rámci závodů. Mě se zdály naprosto neskutečně strmé a vysoké a nezávoditelné. Kdyby mi někdo řekl, že pár takových budu mít za dva dny v nohách a ještě z toho budu nadšená, asi bych si klepala na čelíčko a možná se vzmohla na shovívavý úsměv :).
Když jsme dorazily do Teplic, čekala nás první část trasy a to relativně nepopulární - bylo nutné vymotat se z města. A tak jsme si to zpříjemnily nákupem potravin na cestu a pak ještě nealko ochuceným pivem z malého obchodu na konci Teplic, kde to spíš vypadá jako na konci světa.
V tuhle chvíli jsem si ale uvědomila moc příjemnou věc, že dvě holky s báglama a karimatkama na lidi působí hodně sympaticky, protože paní prodavačka se nás hned vyptávala, kam vyrážíme a jestli se nebojíme. No a my se vůbec nebojíme a paní pak s pochopením přikývla, že je to jasné, protože s sebou máme určitě batohy plné handgranátů.
Mně ten rozhovor udělal radost (i když místo handgranátů jsme měly tři milky). A radši sice mám polotmavý citronový birel, ale i ta náhrada byla fajn a tak mi dobrá nálada vydržela.
Za městem byl vidět val hor a lesů. Val jsem tomu začala říkat, že mi to nepřišlo jako kopec, spíš jako vysokánská stěna. A postupně jsme se tam přibližovaly. Jen co jsme vytáhly paty z města a dostaly se do první vesnice za Teplicemi - do Dubí - potkal nás nápis cukrárna (val tu byl už o dost blíž) a tak jsme neodolaly. A jestli si říkáte, že to byl prdlajz vejlet, že jsme byly někde zalezlé tak teda ne! Zaprvé a to si pamatujte - když Vás nápis zve do cukrárny, tak prostě neodmítáte, to je základní slušnost! A pak nezapomínejme na to, že i když se jde daleko pěšky, je úplně s klidem dovoleno si dělat radost. To se prostě smí. A cukry? Ty se dají spálit rychlou chůzí se zátěží (a kdyby ne, tak z kalorií, které si nevyčítáte se nepřibírá. To říká moje mamka a ta má vždycky pravdu.)
Takže jsme prostě šly do cukrárny a nelitovaly. Já jsem teda přece jen trochu litovala výběru kafe, protože Eliška dostala kapučíno v krásném růžovoučkém hrnku s podšálkem a já jen obyčejný hrníček s presem. Takže je jasné, že kromě kremrole jsem si musela dát ještě jahodový řez, aby mi ten hrnek nebyl tak líto.
A pak jsme vyrazily a val byl blíž a blíž až jsme najednou byly na něm. A tam byly bukové lesy, že byste za každým kmenem čekali Galadriel, tři trpaslíky a zaklínače. Záplava tisíce odstínu zelené a pak zvuk dešťových kapek.
No, ano, začalo trochu pršet. A víte, co na tom dešti bylo nejlepší? On mi vůbec nevadil! Prostě jsem jen lehce zmokla, ale pořád se mohla rozhlížet po měnící se krajině, povídat si s Eliškou a náramně si to užívat. A potkaly jsme mnoho pohledných cyklistů a oni se na nás usmívali, protože jsme byly dvě holky s batohama v dešti a na ty se prostě nedá neusmívat.
Můj batoh byl lehký, ale stejně jsem si při každém jeho nasazování vzpomněla na Cheryl Strayed a její monstrum.
Když už toho deště přece jen začalo být moc, naskytla se na rozcestníku restaurace a v ní čaj a česnečka. Trochu jsme proschly, blaženě se najedly teplého a zase vyrazily dál. A přesně v tomhle bodě vám musím představit tuhle kytku:
Vyhledala jsem si zpětně, že se jmenuje maceška polní, ale my jí budeme říkat potvora zákeřná, protože kdykoliv se objevila na cestě, tak jsme zabloudily. Poprvé tady na tom rozcestníku, kdy jsme místo na šipky hleděly na krásný kus louky plný této potvory zákeřné. Po chvíli cesty z kopce jsme zjistily, že turistické značky jaksi nikde nejsou, zato se objevila hájenka s parožím a různými dalšími kýčovitými předměty přibitými různě po domě. Jestli jsem v lese čekala elfy a trpaslíky, tak tady bych čekala někoho s šilhajícím pravým okem a motorovou pilou.
No, obrátily jsme to rychle a nahoře na kopci našly správnou cestu. Krajina se tu změnila z lesní na luční a my jsme se už sice trochu podezřívavě, ale pořád nadšeně nemohly vynadívat na záplavu zvonků, pryskyřníků, jetele, potvor zákeřných a dalších květin, které nedokážu vůbec pojmenovat. A taky jsme míjely větrné elektrárny, které v mracích dodávaly místu dost futuristickou atmosféru. Krušné hory vůbec dokázaly, že jsou místem velkých kontrastů, ale v tuhle chvíli mraky milosrdně halily ty nejhorší příklady.
Já jsem se zase nadopovala cukrem v podobě jesenky a když mě přešla první euforie, byla jsem rázem svolná k prodloužení trasy. Šly jsme docela rychle a proto nebyl problém se podívat i někam jinam. Na rozcestníku vedla stezka k zaniklé obci Vilejšov. Asi byste nepoznali, že na tom místě nějaká zaniklá obec vůbec kdy byla. Z jedné strany je rašelinová louka, potok a božský klid. Proto jsme si tam na mostě daly avokádovou svačinku. Eliška sice asi trochu doufala, že zopakuju výkon ze Šumavy a v potoce se pro její pobavení vymáchán (foťák proto stále připraven v její ruce), jenže já jsem zlá a tuhle radost jsem jí nedopřála. Když jsem se pak vydaly na druhou stranu zaniklé obce, našly jsme dost zdemolované stěny jednoho z domů. Na takovýchhle zapomenutých místech mě vždycky přepadne trochu tíseň, ale tady původní lidská obydlí skutečně připomínala jen ta jedna jediná zbořenina, tak nebylo tak zle.
Cesta nám rychle ubíhala a po čase jsme za občasného ACH TADY JE TO TAK KRÁSNÝ nebo JÉŽIŠ, TO JE NÁDHERA dorazily do Dlouhé louky.
To už jsme od zříceniny hradu Rýznburk, kde jsme chtěly přespat, byly fakt jenom kousíček. Tedy to jsme si aspoň myslely.
Vyrazily jsme po modré a míjely trampy, kteří nám na veselou notu nabízeli doprovod. Potvora zákeřná byla všude kolem, ale nám to bylo fuk a že jsme nejspíš zase zabloudily jsme zjistily samozřejmě až za tou trampskou osadou. Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že Eliška v tuhle chvíli měla nutkání to obejít o dost těžší cestou, než aby se kolem těch chlapů musela vracet. Když jsme se dohodly, že se teda kolem nich vrátíme, nenápadně na stranu blíž k nim vystrčila mě. Umíte se vpíjet do cesty? Já už jo a to tak dobře, že si nás pánové nevšimli (nebo měli tolik taktu, aby naše bloudění nekomentovali). Nakonec (opět na kopci) jsme našly správnou odbočku (je potřeba říct si tady naprosto na rovinu, že odbočka, kterou jsme předtím přešly by se krásně dala najít jen tehdy, kdyby kolemjdoucí mlátila do hlavy) a prudkým kopcem došly ke správnému rozcestníku.
Od hradu jsme podle všeho byly opravdu jen asi pět set metrů, cesta k němu vést po zeleném trojúhelníku. Ano, nějaká cesta tam vedla, ale dovedla nás k ceduli u skály vysvětlující lidem, co je to vrása. Já vrásy znám a tak mě nenapadlo, že je někomu třeba to vysvětlovat a můj unavený mozek si ceduli přečetl jako Vránu. Udiveně jsem se dívala kolem, která z těch skal že má vypadat jako vrána a taky kde že je slíbená zřícenina? Ta nebyla nikde. Tak jsme se vydaly o několik vrstevnic křovím, listím a místy i náznakem cest dál, kde podle mapy měla být nějaká věž. Jenže tam nebylo nic než skály, bukový les, klid a ticho. Zahodily jsme bágly a šly se kouknout kolem, kam nám ten hrad schovali.
Očividně ho někdo schoval víc než pečlivě, protože kolem krom toho lesa a skal nebylo nic. Vlastně se nám tam moc líbilo a chvíli jsme koketovaly s tím, že budeme spát rovnou tam. Ale pak jsem se rozhlídla a našla zříceninu. Samozřejmě o kus dál jinde, než jsme stály. Ona ta věž na mapě totiž nebyla od zříceniny, nýbrž skalní útvar.
A ke zřícenině vedl znova další kopec. Eli ho nazvala "šturmem dolů". A pod šturmem dolů jsme našly potok a pak odtud vedl ještě brácha šturmu dolů - šturm nahoru. Je legrační, že i když jsme šturm dolů jely málem po zadku a mě už neposlouchaly vlastní nohy, jediné, čeho jsem se bála byl potůček s kluzkými kameny. Mě ta Šumava prostě rozhodila moje balanční sebevědomí (a že bylo!).
Potůček ale nebyl jen kluzký, byl i hezký a v jednom místě dělal malý vodopád. A Elišku napadlo, že budeme velice čistotné a umyjeme se tam. A jak mi celý den nevadil déšť a převýšení a můj bolavej kotník, tak studená voda teda jo. Ošplouchla se jen s velkým sebezapřením, aby si Eli nemyslela, že jsem prase (o tom, že vyfotila - sice cudně ale přece - má nahá záda se rozepisovat nebudu, beztak by se našli tací, kteří by tu fotku chtěli). No a pak jsme se vydaly zase šturmem nahoru.
Mě už na šturmech napadlo, jestli na tu zříceninu nejdeme nějak divně, že by tam TEORETICKY mohla být i jiná a trochu přístupnější cesta, ale to dobrodružství se mi hrozně líbilo a nějak jsem to dál neřešila. A pak jsme uviděly asfaltku pod námi. Já starý slepec a odmítač brýlí jsem se jen debilně optala, zda je to potok nebo cesta? Ehm. Byla to cesta a malý potok a cesta hned o metr vedle. A víte co bylo za cestou?
Konečně Osek - zřícenina hradu Rýznburk. Na potůčku pod posledním šturmem dolů jsem už ztratila nervy a zula si boty. Mám totiž děsně klouzavé boty, když jsou mokré. A dobře jsem udělala, protože ani tady jsem se v potoce na kamenech nerozplácla.
Prošly jsme si zříceninu a ze tří míst s ohništěm (kempování na zřícenině zakázáno), si k přenocování vybraly to nejhezčí - mezi starými zdmi pod bukem. Zde na mě dolehla únava, takže jsem byla moc ráda, že se Eliška pustila do rozdělávání ohně a po mě chtěla jen přinést trochu dřeva. Dřeva bylo u každého ze tří ohnišť naskládáno docela dost, dokonce i klestí, ale všecky klacky i větve byly ještě relativně živé, takže nechtěly hořet. Nakonec nás zachránily loňské větvičky spadané z modřínu. Byly suché a chytly moc hezky. A pak? Pak mě kromě sil opustil i smysl pro povinnost, takže jen
cizí rukou rozdělaný oheň, špekáčky, rozehřátý hermelín a blaženost. Hvězdy sice nebyly vidět, ale i tak mě zalila prázdninová pohoda. Seděla jsem u ohně, hřála si trochu namožené nohy a na obličeji se mi určitě rozlil výraz člověka, co nepotřebuje k životu víc.
Než jsme šly spát, dala Eliška do popela brambory, abychom je měly na snídani. Já jsem rozbalila její zimní spacák, pasovala se na housenku a po chvíli velice spokojeně usnula.
Špekáčkům a spacákům amen!
P.S. 1: Už jsem asi někdy říkala, že jsem naprostý fotografický antitalent, takže fotografie, které vidíte, jsou Elišky, která mi mile dovolila je pro svůj článek použít. Děkuju Eli.
P.S. 2: A příště se můžete těšit na to, jak se z housenky nevyklubal motýl a jak jsem se stala rebelem a punkerkou a pak naprosto odpadla. A taky jaká je přehrada Fláje a jak je z kopce krásný rozhled do krajiny, kdybyste o tom náhodou nevěděli.
Žádné komentáře:
Okomentovat