Noc literatury

V Praze už bydlíme nějakou dobu, ale já o ní pořád uvažuju jen v rámci opuštěných a vzájemně téměř nepropojených ostrovů.  Souostroví Podolí-Stodůlky-Smíchov-Hlubočepy nebo třeba souostroví kterému říkám trasa půlmaratonu. Ta je v mé hlavě lehce propojená s Letnou, Holešovicemi a centrem. Pořád si tu ale připadám zvláštně a nějakou dobu to ještě bude trvat. Vždycky je mi ale o trochu líp, když mi něco zase zapadne do sebe. A to se stalo včera. Do své mapy jsem připadala ostrov Karlín.

Dřív, když se řeklo slovo Karlín, vybavilo se mi akorát to, že má černou duši a že tam řádila voda. Až se v budoucnu řekne Karlín... no, to už bude jiné.

Došlo k tomu asi takhle:

Před dvěma týdny mi volala kamarádka Lída, že s ní nikdo nechce jít na Noc literatury a protože mám ráda knihy, mohlo by se mi to líbit. A já jsem tak nějak vlažně řekla, že půjdu a uvidíme.

Mělo jít o úryvky z knih předčítané celý večer na různých místech právě v Karlíně. Mě ta akce přišla nudná, protože já vlastně nemám ráda známé osobnosti. Spoléhala jsem hlavně na to, že v nejhorším skončíme někde v kavárně na víně i bez knížek, protože (nebudu lhát) tohle by nám šlo dobře. Jak moc jsem se spletla!

Už když jsem vyrážela z práce a přesedala na tramvaj, výrazně se mi zlepšila nálada. Konečně cesta nad povrchem, konečně se bylo na co dívat. Ale kam se tramvaj hrabe na přívoz. Ten, kterým jsme jely, se jmenuje Holka. Tahle podivná Holka vás převeze přes řeku v místě, kde nejsou mosty - z HOLešovic do KArlína (nebo naopak). Dovolte mi vlastizrádcovskou vsuvku. Všichni víte, že miluju Brno, ale jedna věc mu chybí. Propojení s řekou. Řeka tam sice je, ale nehraje v roli města tak důležitou roli. Lodí se svezete leda na přehradě a ta je stejně až za městem a v Brně ani není moc zvykem posedávat kolem řeky a trávit tam volný čas. A to je škoda, protože mě se to tak líbí! O to víc jsem odjakživa toužila svézt se přívozem, když už ta možnost v Praze je. A to se mi podařilo až teď.

Bylo krásně, teplý vzduch rozrážel vítr a já jsem si přála, abychom nejeli pár minut ale aspoň hodinu (a taky by se mi líbila sklenička bílého do ruky). Cítila jsem se jako nadšený mořeplavec, spokojený úsměv od ucha k uchu a než jsem se vzpamatovala, muselo se vystupovat a byly jsme na prvním čtení v Economii. Nemělo to tam ale dlouhého trvání. Vzhledem k tomu, že vzduchu tam v malém sále neměli moc, braly jsme s Lídou rychle nohy na ramena.

Oběma se nám dost líbila Kočičí kavárna a protože jsme před začátkem čtení měly i trochu času (a tu žízeň), došlo i na parapetové posezení na polštářích s dvojkou bílého. Kočky byly bohužel schované, aby je návštěvníci Noci literatury moc nestresovali, ale do místnosti s pelíšky je zavedená webkamera a člověk tak aspoň vidí, jak se šelmy umí rozvalovat v pelíšku. Až se příště narodím, doufám, že jako kotě do téhle kavárny. Jakožto člověku by se mi tam líbilo kdykoliv i bez čtení, ale právě to dodalo celé věci správný lesk!

Šlo o úryvek z knihy Lala od polského autora Jacka Dehnela, který předčítal Jan Teplý. A já? Já jsem Janovi věřila vše od prvního do posledního slova a jako bonus si užívala jeho hlas, protože ten je podmanivý, osobitý, mužný (A jestli to řeknete mému Michalovi, všecko zapřu!). My si tedy taky doma občas čteme před spaním jeden druhému, ale tohle se s tím prostě nedá srovnat. Ty nudné známé osobnosti se najednou mění před očima na výborné herce, kteří to prostě mají v malíčku. Nejde o obyčejné předčítání, před očima vám ožívají postavy z knih. Jacko byl postava báječná, o své svérázné bábi z knížky vyprávěl s veselým nadhledem. Moc mě bavila dynamika toho úryvku, ale jen co jsem do něj vplula a uvelebila se, byl konec. Bylo mi líto, že to tak rychle uteklo a kdyby mě nelákalo další čtení, vstávalo by se mi z vyhřátého křesílka o dost hůř.

Z časových důvodů i z pohodlnosti jsme se rozhodly pohybovat se hlavně v okolí Karlínského náměstí. Proto jsme se na další čtení vypravily do domu Domu dětí. Rázem jsem si připadala jako zpátky na ZUŠce. Dlouhé chodby, schodiště, vystavené sochy a kresby a ta klasická školní vůně. A v tomhle prostředí jsme se ponořily do příběhu Pokračovatel rodu od Alexandra Münninghoffa. Znovu šlo o vzpomínky na prarodiče, tentokrát vzpomínky na dědečka z raného dětství. Zatímco babička Lala z prvního čtení byla svým vnukem vykreslená s humorem a lehkou ironií, dědeček z toho druhého byl líčen dětskýma očima. Očima kluka, který s podivným přísným dědou vycházel jako jediný z rodiny. S dědou sdíleli tajemství a rituály. . Úryvek předčítal Jiří Štrébr a já jsem ho najednou viděla zároveň jako dospělého chlapa i jako malého uličníka. V téhle krátké části knížky šlo nejspíš hlavně o propojení času, kdy  dětské hry a naivita se prolínají s pozdějším pochopením drobných narážek a celkových souvislostí. Střet dětského a dospěláckého světa a nastínění doby tehdejšího Nizozemska v předvečer druhé světové války. Nejspíš bych se do celé knihy taky dokázala spokojeně začíst, ale dávala jsem si pozor, abych skončením úryvku nebyla tak překvapená. Hned jsme se pak natěšeně zvedaly na další místo.

Dostaly jsme se do čajovny Dharmasala. Je to místo jako stvořené pro autorská čtení a podobné akce, navíc tam krásně voní indické koření a hned u vchodu jsme si daly moc dobré víno. V hezkém tmavém sále jsme se usadily spokojeně k dalšímu poslechu, tentokrát úryvku z knihy portugalského autora Heldera Maceda Život tak krátký na lásku tak dlouhou. A já jsem to nejspíš absolutně nepochopila. Autor očividně cílil na úplně jinou čtenářskou skupinu. Ani vám přesně nedokážu popsat, o co vlastně šlo. Přísahám, že jsem se snažila chápat a chytat se (aspoň prvních pár minut), zvlášť proto, že předčítal Aleš Procházka, který má naprosto úžasný hlas. Jenže jsem se ztratila... v narážkách na všechno možné od opery až po berlínskou zeď (ano, tady jsem se chytla na zmínku o Stazi a filmu Životy těch druhých) ale vzápětí se zase zamotala mezi politikou a životní filosofií o hudbě před textem a textem před hudbou (pro sebe jsem si to přeložila jako otázku "Co bylo dřív, slepice nebo vejce?", ale ehm, beztak to bylo špatně). Takhle jsem si naposledy připadala na etnologii při homo faber a vývojové řadě pluhů. Jak takhle? No, zkuste hádat.
Popravdě se mi ulevilo, když ukázka skončila. Lídě jsem si postěžovala, že jsem na takovéto věci asi málo intelektuál (ona mi k velké úlevě řekla, že se jí to taky nelíbilo) a rychle jsme se posunovaly dál.

Už v čajovně jsme si našly čtení z knihy Ódinovo dítě od Siri Pettersenové v Nergelliho viaduktu. Anotace mě děsila - bezocasá stvůra, bájný tvor. No, říkala jsem si, že tady zase půjde o šlápnutí vedle. A spletla jsem se. Tohle byl klasický příklad toho, kdy nejlepší přijde nakonec.

Prostor pod viaduktem je nádherný a vzdušný.  Maličká, štíhlá a netradičním způsobem krásná Jana Stryková nejdřív všechny uvedla do problematiky norské fantasy ze světa, kde lidé jsou bájní tvorové (jako jediní bez ocasu), nebezpeční a navíc prý roznášejí plíseň. Upozornila nás, že nejspíš všechno nepochopíme, ale že to vůbec nevadí. Já jsem byla už od chvíle, co jsme vylezly z čajovny, v módu "negramot", takže mě to vůbec nerozhodilo, prostě jsem se jen připravovala na další fiasko. Ukázka mne ale strhla. Jana Stryková do toho dala hodně energie, opět jsem jí věřila od začátku do konce, bylo to jako ocitnout se přímo v centru dění. Ta napjatá magická atmosféra dýchala z každého kouta. A pro mě to byla první kniha za večer, u které jsem si řekla, že si ji musím přečíst. A co se týče ukázky samotné, pochopila jsem téměř vše a jsem si jistá, že zbytek by přišel sám s příběhem. Když jsem o tom pak přemýšlela, vlastně mě to upozornění na začátku přišlo legrační. Jana Stryková nejspíš není velký čtenář scifi a fantasy, protože po směsi Hlídek, Duny, Kulhánka nebo Asimova by ji svět tvorů s ocasy neměl šanci rozhodit. (Je tedy pravda, že když by si přečetla Kulhánka, nerozhodí ji už nikdy nic). I když trochu jsem jí tu nepolíbenost tímhle žánrem záviděla. Může teprve všecko objevit!

Pro mě v ten večer už nebylo co objevovat, nebylo už co víc nasávat. Byla jsem příjemně spokojená a okouzlená a mohla jsem se v klidu vydat pěšky na Florenc a pak k nám domů na kopec - okouzlená samotným Karlínem, knihami, vlahým téměř letním večerem, lehce ovíněná.

Už si nikdy nebudu myslet, že Karlín má černou duši. Je totiž hlavně zelený, má široké ulice s kavárnami a oplývá příjemnou tak trochu berlínskou atmosférou.
Určitě jsem tam nebyla naposledy, protože na své oblíbené pražské "ostrovy" se ráda vracím. A až mě někdo bude příště zvát na Noc literatury, bude můj souhlas nadšený. A kdoví, třeba se tam za rok potkáme, protože by určitě byla škoda nejít.