Pražský půlmaraton, aneb radši žádné aneb, protože všechny, co mě napadly, jsou negativní

Loni v říjnu jsem se nechala vyhecovat, abych se s kolegyněma z práce přihlásila na pražský půlmaraton. Startovné jsme měly sponzorské a nakonec to ukecávání holkám šlo docela hladce a netrvalo ani tak dlouho. Víte, mám za sebou velkýho strašáka - nedokončené magisterské studium - a říkala jsem si, že tohle je něco, čím bych si mohla malinko spravit svědomí. Prostě se kousnout a zkusit překonat sama sebe. A dát si cíl, co by mě nutil pravidelně běhat. A postupně to šlo. Začínala jsem na třech a čtyřech kilometrech. Když jsem se dívala do historie v ednomodnu, u 5,4 km za 41 minut mám dokonce připsanou euforickou poznámku "životní výkon".
A potom jsem uběhla sedm, osm, děvět, dvanáct, čtrnáct... Můj cíl byl vědět, že dám patnáct kilometrů bez větších problémů a zbytek nějak doklepat.

Článek o běhání jsem celou tu dobu vydržela nenapsat, přestože se z běhu stala důležitá část mýho života, ale já jsem to prostě nechtěla zakřiknout. A teď je hotovo, takže můžu psát :)

Nejela jsem v žádném cíleném tréninku, prostě mě jen těšilo jít běhat a doběhnout trochu rychleji, trochu dál. Ehm... moje klouby si právě klepou na čelo a nadávají mi, že jsem pěkně blbá, ale o tom až později.

Už tři dny před půlmaratonem mě strašily noční můry. Shazovala jsem lidi do Vltavy, opila se na trati a zapomněla doběhnout, několikrát se ztratila a přejížděla z jedné části trasy na druhou přívozem a tak dále a tak dále. Podobné fantasmagorie už se mi nezdály dlouho.
 A ke snům se přidaly různé pochybnosti. Krásně se to proměňovalo. Strach, že budu muset při závodě jít na toiku, strach, že mě budou rozčilovat lidi, nebo že mi pojede v hlavě nějaká totálně debilní písnička. Dokonce, že mi špatně měří endomondo a že mi to třeba vůbec neběhá tak, jak si myslím. Strach, že mi dojde dech... Že mi bude hrozné vedro a že vlastně najedou došlo k velké změně počasí a já na to nejsem zvyklá, protože běhám v chladu. Jo, jsem v tom dobrá, umím se solidně vynervovat sama :).

No ale přišel pátek, já jsem si s Eliškou a Mončou šla pro registraci. Bylo tam neskutečně moc lidí, takový trénink na pocity z velkého davu. Ale nálada mezi lidmi tam byla příjemná a cestou domů jsme tramvají část trasy projely. A mě se najednou ulevilo a obavy odpluly pryč. Začala jsem se hodně těšit, protože jsem v tom nebyla sama, startovaly jsme s holkama z práce, které považuju za kamarádky. A najednou mi bylo fajn. Někam patřím, jdem do něčeho šíleného spolu.
A noční můry byly pryč. Z pátku na sobotu jsem spala dobře a ráno jsem na zastávce potkala další lidi s batůžkem z registračního balíčku a pak Monču. A všichni jsme se na sebe tak spiklenecky usmívali a Monča mě celou cestu bavila, protože ona je hodně pozivitní holka a má pořád hlad (vážně pořád!).

Největší legrace přišla, když jsme došly s Terčou a Mončou do našeho koridoru. Startovní číslo jsme měly jen pár položek od sebe. No a přišly jsme tam relativně pozdě, takže jsme byly téměř poslední. Koridor L. Je vám L povědomé? No jasně, L jako Lama! Jak se to hodilo! No a jak nám k tomu vyhrávala Vltava od Dvořáka a jak jsme si z toho dělaly legraci, tak se nám mezi ostatníma lamama startovalo dost dobře.

A jak se mi běželo? Půl na půl. Na začátku jsem se propracovala dost dopředu, byla jsem v klidu, běželo se po místech, která mám ráda.

Nevěřila bych, jak mě dojme povzbuzování naprosto cizích fanoušků. Já jsem si plácala s lidma! A dojímalo mě jejich fandění. A pak jsem na 10. km potkala Michala. Odběhla jsem mu dát pusu a na otázku jak se mi běží, jsem odpověděla skvěle. No a pak to jelo. Jedenáctý kilometr byl od toho desátého nějak moc daleko, ale pořád to tolik nevadilo. A pak dvanáctý. A mě hodně začly bolet klouby. A já jsem byla tak ráda za občerstvovací stanice. Ty jsem neprobíhala. Zaprvé jsem potřebovala chvilku jít a za druhé, mezi těma kelímkama to bylo o ústa.
A taky jsem si dovolila krátkou chůzi na patnáctém. A pak to začalo být opravdu pravé peklo. Chodila jsem ještě několikrát, ale vždycky jen kousek, protože to bolelo stejně při běhu jako při chůzi. No, asfalt je prostě tvrďárna pro tvrdý lidi a měkký boty. Mohla jsem všecko v klidu udýchat, svaly taky v pohodě, ale moje drahé kosti se prostě spikly proti mě. A bolely a snad i chrastily.

Víte a přesně v takové krizi přišlo několik povzbuzení jako na zavolanou. Když jsem na šestnáctém zase kousek šla a uzavírala dohody sama se sebou - Markét, ok, chvíli si dovol jít, ale u té cedule to zas rozběhni, jo? No dobře tak ne, tak určitě u té další! - přiběhla ke mě cizí paní, pohladila mě po zádech a řekla, že to zvládnu, že už je to jen pět kilometrů. A mě se zase chtělo běžet. Na sedmnáctém kilometru mě doběhla Terča, její "Ha mám tě, už tě honím sedmnáct kilometrů" mi zase vlilo trochu života do žil. Asi kilák mě povzbuzovala a bavila (většina toho humoru je nekorektní tudíž neprezentovatelná) a kousek před tunelem odběhla.

Běželo jí to v tu chvíli podstatně líp než mě no a když jsem zase chtěla jít, volal za mnou nějaký pán: "To nééé, právě jsem ztratil motivaci!". A tak jsem běžela zas a za chvíli znovu přešla do chůze a znova ten pán: "Ježiši, to mi nemůžeš udělat!". A tolik mi pomohl, že jsem mu nakonec utekla do kopce. A víte co je nejlepší na 18. kilometru? Už je to jen tři kiláky do cíle a to je hrozně fajn. Navíc jsem si říkala, že čím rychleji se seberu, tím rychleji to budu mít za sebou. A nějak to zázračně pomohlo, nohy bolely míň a já jsem do toho cíle nakonec doběhla. A znovu jsem potkala motivační ceduli! Ta byla ze všech nejlepší :). A dokonce jsem na modrým koberci zrychlila!

Můj reálný čas byl  2:19:51. Je to o deset minut lepší, než můj odhadovaný čas (a ok, o deset minut horší než naduté představy mého schovaného sebevědomého já, které má od půlmaratonu zalepený zobák a nebudu mu dopřávat sluchu ještě hodně dlouho, TAK!)

No, ale obavy se nenaplnily. Lidi mě nerozčilovali (až na těch pár, ale s těmi si poradila moje přestavivost). Dech mi nedošel, svaly mě nebolely. K běhu hrála super hudba, takže staré odrhovačky vůbec neměly šanci.  Krize přišla, ale to jsem věděla, že se stát musí. Dostala jsem medaili a diplom a banán! A asi dvacet minut jsem šmatlala skrz zázemí za Michalem a téměř jsem pak nebyla schopná vyhoupnout se na rantl mostu, abych si tam sedla.

Odpoledne pak už bylo za odměnu. Vietnamské jídlo a válení se na sluníčku. A divná špatná nálada postupně odplouvala a mě bylo líp a líp. A dneska už cítím zase sílu ve svalech a uvažuju co s běháním dál :). Chvíli jsem měla pocit beznaděje, že můj cíl je za mnou a další nemám, ale to už je pryč.

Překonala jsem sama sebe, protože kdybste se mě loni touhle dobou zeptali, zda někdy uběhnu půlmaraton, vysmála bych se vám, že takovou blbost bych neudělala. Navíc se mi zase trochu urovnaly hodnoty a přišla zdravá pokora. A můj další cíl je udělat něco s kyčlema a běhat dál pro radost a třeba se přihlásit na nějaký menší závod po měkkém. Já starý nerváček a stresař jsem začla mít ráda závodní atmosféru, to je prostě změna jak blázen.

A všichni kdo to doběhli v sobotu se mnou, mají můj obdiv, protože to nebyla prdel. A mají ho i ti, co nedoběhli - přesně ze stejného důvodu: NEBYLA TO PRDEL! Nad Keňankama mi zůstává rozum stát, nevím, jak je to možné, že to někomu takhle běhá, i českým běžcům gratuluju, protože ty časy... jako JAK?

No a Eliško, Mončo, Tery? Díky, že jste do toho šly se mnou, díky za motivaci, povzbuzování a rady, trpělivost a vlastně za celou tu dobu od října. Bylo to super!

Pro všecky ostatní - tady jsou naše slavné časy. (Protože jsem marná na půlmaratonských stránkách, zkopírovala jsem si je z Eliščiného blogu :) )

Eliška - 10 km: 55 min 52 sec - cíl: 2 hod 5 min 26 sec
Terka - 10 km: 66 min 51 sec - cíl: 2 hod 18 min 1 sec
Já- 10 km: 61 min 55 sec - cíl: 2 hod 19 min 51 sec
Monika - 10 km: 66 min 51 sec - cíl: 2 hod 21 min 42 sec

Zdroj: http://eithne.pise.cz/469-sportisimo-1-2maraton-praha.html