Bažím...

... po radosti u lidí kolem sebe. Ráda sleduji po očku životy mých blízkých (i dalekých). Hřeje mě, když je vidět, že mají fajn spokojené bytí, hezké vztahy se svými partnery, v životě se jim daří něco, co v mých očích má hodnotu a pokud mají nějaké smutky, ráda s nimi doufám, že brzy bude líp.

Nejradši začínám pracovní den pěti minutami u kávy a porozhlédnutím se, co je kolem mě. Večer mi zase čas od času moc zpříjemní cestu domů telefonát od přátel, se kterými jsme třeba jen ve sporadickém kontaktu.

V jedné mé oblíbené knize je pasáž o tom, jak je zase krásné po válce cestovat večer vlakem po Anglii, kdy okna nejsou zatemněná a je vidět lidem do oken, protože si člověk může představovat, jak asi obyvatelé domů žijí, co je potkává. I já se ráda dívám lidem naproti do okna, a věřte, není to voyerství. Většinou u toho stejně nemohu najít brýle, takže vidím jen obrys. Navíc mne neuspokojí hádka nebo polonahý muž, mnohem víc mne toužím vidět pár, co spolu sedí u jednoho stolu a večeří.

Je fajn vědět, že člověk není sám. A vlastně i kdyby byl, každý večer se nějaké okno rozsvítí.