Protože jsem od přírody člověk, který je ochotný sám sobě dělat ústupky, musím si na sebe vymýšlet mechanismy, abych fungovala. Říkejme tomu pasti - někdy větší, někdy menší.
Ty menší jsou ty, které si vytvořím sama na sebe ze cviku, spíš jen povrchně (někdy ale báječně fungují).
Třeba dopředu dobře vím že se musím trochu hýbat (ale přitom je mi jasné, že se mi FAKT nechce). V takových případech si koupím předplacenou permici, aby mi bylo utracených peněz líto a donutilo mě to prostě je procvičit, proplavat nebo tak něco. Nebo o nějaké činnosti povím někomu, před kým by mi bylo trapně, pokud bych s tím sekla.
Jenže jsem dost líná a tyhle malé lsti nejsou můj nejsilnější arzenál. Moje lenošné já umí menší pasti v některých pasivních obdobích snadno obejít. A způsob obcházení je přímo hrozný! Prostě něčím nezačnu, protože je mi jasné, že to ani nedotáhnu do konce.
No a přesně na tomhle místě musí nastoupit pasti závažnější, takové, co apelují na černé svědomí.
V takových momentech už fungují jen příklady. Vzory lidí, kteří se mi líbí takoví, jací jsou a u kterých vím, že to, čeho dosáhli, nebylo ani trochu zdarma. Prostě to, kde vím, že sezením na zadnici se do vytyčeného cíle nikdy nedostanu.
Můj poslední příklad je kluk ze Slovenska, Zolo Kis, který se dostal ze závislosti na drogách a v rozhovoru pro blog hemmet.sk řekl jednu zajímavou věc, co mě donutila se zamyslet. Zamyslet se nad tím, jak málo si často vážím svých vlastních rozhodnutí. Nejsem narkomanka, ale pokud je závislý člověk schopný uvažovat tímhle způsobem, proč bych toho neměla být v běžných oblastech schopná i já?
...Tisíckrát som sa rozhodol, že končím s drogami, a na druhý deň som sa aj tak nafetoval. Dospelo to až do štádia, keď som si povedal, že som nesvojprávny, lebo rozhodnutie, ktoré spravím dnes, je už zajtra ničím. Ocitol som sa v slepej uličke, z ktorej som nevedel vyjsť von. ...
... To, že som abstinent, nie je zadarmo. Hovorím o sebe na rovinu, že som abstinujúci narkoman, a je mi príjemné, keď to o mne ľudia vedia. ...
http://www.hemmet.sk/2015/01/zolo-kis.html
No, začali jsme trochu vesele, končíme vážně... Ale takhle to prostě je.
A víte co? Když si vzpomenu na Zola, nemám problém umýt nádobí, nemám problém jít cvičit, neodkládám už tolik věcí na zítra.
A je mi tak líp.
Žádné komentáře:
Okomentovat