pátek 12. srpna 2016

Po cestách skotských

Vrátila jsem se z cesty. Čím déle jsem doma, tím víc jsem si jistá, že jsem se do Skotska zamilovala. Taky mám pocit, že jsem se vrátila trochu jiná. Víc toužím vědět a objevit.

Je to už víc než dva týdny a ta země ve mně pořád zůstává. Proto mě napadlo, že je to krásný námět na článek. Tak jsem se dala do psaní. Nejprve první pokus, pak druhý a třetí. A pokaždé z toho vyšel monstrózní a nudný text jako z učebnice. Byli jsme tam, viděli jsme to a to a pak jsme se přesunuli tam a tam, věděli jste že... ? Něco takového jsem ale nechtěla, já přece píšu pro radost. Takže jsem postupně všechny verze odložila a rozhodla se, že než špatný text o Skotsku, to raději nic.

Včera jsem ale narazila na jeden krásný článek na Šťastném blogu, který mi pomohl hnout se z místa. Autorka Bára v něm píše o křehkých okamžicích, které se nedají zachytit fotoaparátem. A já jsem si uvědomila, že ač mám ze Skotska opravdu hodně fotek, přivezla jsem si ještě něco mnohem lepšího. Barvité vjemové vzpomínky.

Nejsem v osobním životě moc organizovaná, a když si představím, jak bych se pokusila seřadit papírové fotografie z cest do alba, vidím jako nejpravděpodobnější verzi barevnou chaotickou hromádku těch nejmilejších obrázků, kterými bych se místo lepení kochala. A přesně o to se s Vámi chci podělit. O barevný chaos. Vítejte v mém albu, v mé malé myslánce, kdy se ocitneme na cestách skotských.


Stojím na lodi, která má velikost panelového domu. Na místě ji drží tři lana a já vůbec netuším, jak se přístavním dělníkům podaří loď odvázat, abychom mohli odplout. Podařilo, prostě ji odvázali a my vyplouváme. Za sebou necháváme břehy Holandska a Amsterdam a já doufám, že se mi brzy podaří zbavit pocitu, že za mnou si někdo zapálil trávu. Na vodě mám zatím pocit bezpečí, protože všude vidíme pevninu, ale postupně se vzdalujeme a já jsem ráda, že se s námi drží racci, jsou takovým pojítkem s realitou, nepřipadám si tak zranitelně. Nevím, proč mi na mysl přichází Titanic. Hned si ale zakazuji myslet na chodby plné ledové vody, nebudu se přece dobrovolně týrat. Loď trochu houpe a já si v křesílku u okna ve společenské místnosti čtu. Postupně obloha tmavne a já ještě jednou před spaním vycházím na horní palubu. Pevnina je pryč a všude kam se podívám, je moře. Ten pocit mi skoro vyrazí dech. Kolem proletěl ještě jeden věrný racek, a tak ten dech zase pomalu popadám. Poletí s námi celou noc?



Cvak

Hadriánův val. Místo, kde bych třeba mohla cítit energii, co po sobě Římané zanechali. Ne. Necítím nic. Jsem asi málo senzitivní, protože obvodové zdi ve mě nevykřešou ani pocit, že kdysi byly lidským obydlím, natož aby prozradily víc o lidech, co tu žili. Po odchodu Římanů místní val rozebrali a postavili si z kamenů domy. A teprve s touhle informací všechno zapadlo na správná místa. Hezký vývoj. Podstata věcí zůstává, jen forma se různí. Ty kameny totiž viděly vše. Stejně jako místní stromy.



Cvak

Jezero je hezké, ale další skotská jezera, co jsem viděla, se mi líbila víc. Příšera neexistuje a já mám radši klidnější místa. V jezeru prý nejsou téměř žádné ryby. Že by je někdo velký přece jen vyjedl? Ne, netvor je vážně pitomost. Ale neříkejte to mým synovcům, dobře? Tajemná Nessie, kterou by jednou mohli na výletě u Loch Ness zahlédnout, je rozhodně lepší, než ta vědecky vyvrácená.

Cvak

Vystály jsme s mamkou frontu na naše první fish and chips v životě. Díváme se na malý přístav a užíváme si tu chvíli klidu. Jídlo je mastné a určitě příšerně nezdravé. A nám chutná. Ze silnice se na mě dívá racek a tváří se napůl hladově, napůl bojovně a má zraněnou nožičku. A já jsem tak lakomá, že mu nedám vůbec nic. A když mám skoro dojedeno, stydím se, že jsem se nerozdělila. Měl přece chudák tu nemocnou packu. Tak zamávám na dalšího racka, co letí kolem. Chci si spravit karmu. Racek jak uviděl jídlo, otočil se v letu a přistál. A najednou je kolem asi dvacet dalších racků a já kolem sebe bojovně mávám vidličkou a hážu jim radši hranolky tak, aby se ode mě drželi dál. S rackama je to adrenalin. Až v autobuse mi dojde, že by jim z toho jídla nemuselo být dobře (mně taky není). Ale prý jednomu klukovi ukradli celou rybu, když se podíval jinam, takže fish and chips pro ně  nejspíš nejsou novinka. Snad vědí, co dělají. (V přístavu je několik cedulí s nápisem "NEKRMTE RACKY".)



Cvak

Jestli jsem na Hadriánově valu nepociťovala nic, tak Melrose Abbey je pravý opak. Měkká tráva, načervenalé zdi, a když se člověk soustředí, pořád si může představit původní podobu té ohromné gotické stavby. Je tu tak nějak vlídně, až se mi nechce pryč. Jen bych se tu položila na zelený koberec a nechala to místo, aby mě přijalo. Odpočívá tu srdce krále Roberta Bruce. Kdyby někdo chtěl pohřbít mé srdce, nezlobila bych se, kdyby to bylo tady.







Cvak

Už chápu, proč jsou lidé z Highlands pohostinní a milí. Působí na ně pořád ta všudypřítomná zelená. Tisíce odstínů té barvy a krásné hory. Navíc tudy projíždíme v době "zlaté hodinky". Světlo je měkké a hory v něm vypadají jak z jiného světa. Jaké to asi je, když vykvete vřes?





Cvak

Tohle byl vždycky můj sen. Projít se po anglickém pobřeží, kde skalnatá pláž plynule přechází v louky. Tráva se vlní ve větru a na pěšinku doléhá zvuk vln, jak se rozbíjejí o kameny. Loudáme se s mamkou na konci výpravy kus za všemi ostatními. Máme tak aspoň trochu pocit, že jsme tu samy. Překračujeme kamenné zídky a potkáváme stádo ovcí. A když natáhnu ruku, jedna přijde blíž a nechá se pohladit a já bych si ji nejradši vzala domů. A vůbec by se mi líbilo, kdybych ušla těch několik kilometrů a na konci by na mě v mém kamenném domku čekal Michal a hrnek kávy. Před večeří bych zalila kytky na zápraží a potom se zachumlaná v bílém povlečení nechala ukolébat zvukem příboje.





Cvak

Za chvíli přijedeme na ostrov Skye. Míjíme poslední vnitrozemské jezero a po pravé straně se najednou otevře moře a z něj vykukují malé ostrůvky ve tvaru špiček cukrových homolí. Sluníčko každou chvíli zapadne a svět se zase zalévá do zlatých barev. Na ostrově žije jen pár stovek lidí a tisíce ovcí. Svět je nádherné místo.

Cvak

Moře je hnědé. Ne nudně. Taková průzračná zářivě hnědá barva, skoro do zlatova a trochu do červena. A voní po řasách. Nebe je zatažené, mraky visí nízko a lodička potichu vrčí. Voda šplouchá. Klanový hrad Dunvegan z vody vypadá mnohem impozantněji než z pevniny. A my míjíme místo, odkud to hradu nejvíc sluší, a vydáváme se dál, k místu, kde odpočívají tuleni. Jsem natěšená jako malé dítě a pak přijde okamžik, kdy konečně jednoho vidím. Leží si na skále, líně zdvihá hlavu a věnuje nám znuděný pohled a pak najednou vidíme desítky dalších. Mláďata jsou světloučká, některá skoro bílá, dospělým kožíšky přecházejí do různých odstínů šedé a hnědé. Všichni odpočívají v tichosti s naprostou rozkoší, sem tam některý vystrčí hlavu i z moře. Už chápu, proč se tuleňům v němčině říká Seehund - mořský pes. Jsou neskutečně roztomilí a je v nich něco psího. Udělám pár fotek a pak už se jen dívám a říkám si, že jsem se musela narodit pod velmi šťastnou hvězdou.




Cvak

Dvě ovce stojí po kolínka ve vodě ve fjordovém jezeře. Nejspíš se při odlivu zatoulaly za nejlepší trávou právě sem, na vyvýšeninu, a nevšimly si, že voda stoupá. Odjíždíme na ubytování a já později usínám a myslím na ty dvě. Neutopily se? Nestojí ve vodě ještě teď?

...

Stejné místo. Odliv. Vyvýšenina. Tam, kde včera stály ty dvě, stojí další čtyři a spokojeně se pasou. Mně z duše padá obrovský kámen. Ovce tyhle vylomeniny očividně dělají pravidelně. Připomínají mi teď Lilinku ještě víc.

...

Ovce je výborný plavec. Dříve majitelé svá stáda mezi ostrovy přepravovali tak, že ovečky plavaly v moři a ovčák za nimi jel lodí. Říkám si, jak by se mi plavalo mořem v těžkém vlněném svetru?

Cvak

Tady že by měly být vidět skalní útvary? Ano a měly by dokonce připomínat palec obra. Je tu mlha, že by se dala krájet, oblečení mi postupně nasakuje vodou. A cesta stoupá. Já si ale užívám tu námahu. Mám to ráda. Svaly poslouchají, zadýchávám se a myšlenky odplouvají. A najednou jsme nahoře a mlha se trochu rozestupuje. Ano, vidím náznak palce, ale ani kousíček moře pod námi. Jenom šedé mraky. A pak jdu dolů a mlha se pohybuje, vítr hrozně ostře fouká a najednou se na obzoru objevuje duha. Mají ve Skotsku skřítky s hrncem plným zlata? Hádejte!




Cvak

Palírna Famous Grouse je malá a stará. Celou dobu prohlídky obdivuji tradiční výrobní postupy, které se zde pečlivě dodržují. Je to všecko takové domácké. Dokonce tu mají dvě kočky, které by měly ve výrobnách chytat myši. Upřímně -  nevypadají na to. Jsou to slečinky a vyhřívají se v destilační místnosti.

...

Whisky krásně voní, a tak si říkám, že přece jen ochutnám. Třeba mi od minula začala chutnat. Ne, nezačala, furt je to hnusný. Taková zrada! Zavoní čokoláda (a rozinky a pomerančová kůra - říkali), člověk se naladí a pak? Chuť nejhnusnější kořaly. Brekeke.

Cvak

A je to tu. Přejíždíme hranici ze Skotska do Anglie. Krajina se postupně mění a v ohradách mezi ovcemi poskakují králíčci. Jsou jako nakreslení od Beatrix Potter.

A já se v srdci loučím a říkám si, jestli se sem ještě vůbec někdy podívám. Snad ano.

Mezi námi - mám přece hrnec plný zlata z konce duhy.



2 komentáře:

  1. to je tak krásný a inspirativní <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Romi, můj jediný a o to milejší fanoušku! Moc ti děkuju!

      Vymazat