Do tmy: příběh jednoho šílenství

Chtěla bych Vám napsat o jedné knize. Možná i trochu prozradit z děje, ale tady to jinak nejde. A všecko je to navíc tak čerstvé.
Proto taky vlastně pořád nemám v hlavě úhledně roztříděné názory, i když v tomhle případě o to líp. Pár kolegyní se mě v průběhu čtení ptalo, jak se mi to čte a jaké to je. A já jsem vždycky odpovídala, že vlastně nevím, že nejspíš šílené, ale naprosto skvěle napsané. A skoro žádná mi nevěřila, že kniha o posedlosti sběrem bylin může být tak čtivá.  Ale ano, je výborná, jen  trochu těžší čtení.

http://www.databazeknih.cz/knihy/do-tmy-240709

Když jsem si šla knížku koupit, myslela jsem si, že by mi  mohla pomoct trochu se naladit na pěstování a užívání bylinek, že bych v sobě mohla objevit trochu citu pro tyhle věci, protože já jsem vlastně schopná umořit i kaktus.

No, jenže tady jsem se minula záměrem a objevila něco jiného. Upřímnou sondu do lidské mysli.

Rychlý sled myšlenek ze začátku trochu bláznivé podivínky, která většinu času sbírá byliny ve velkém. Tušíte, že nejste svědky začátku posedlosti, je to věc, která má kořeny hodně hluboko v minulosti a to, co vidíte na stránkách knihy je jen gradující vyvrcholení celého životního příběhu. A taky víte, že už se Vám slovo bylinky těžko bude vyslovovat. Tady už pro nějaké kuchyňské zdrobněliny není místo, většina léčivek už pro vás budou BYLINY.

A vy se postupně stanete pozorovatelem. Pozorovatelem, který chvílemi ani nedýchá a čte, dál a dál, chycen v rychlém rytmu posedlosti, který se stává víc a víc podivnější ale pořád dává smysl. Anna trhá. Tak aby to odsejpalo. Pečlivě, systematicky, rukama, nůžkami, srpem a pak s tím na kárku, na kolo, rychle jet a pak půda. Tady hezky uspořádat - v tom je pořádku je pravá krása. Od úterý do úterý, od lípy k jitrocelu, od jitrocele k přesličce, od přesličky ke vzpomínkám a k bolestem hlavy, k zacuchaným vlasům, jeden tramal dva ibalginy a pak vzpomínky. Pryč od nich, rychle zpět do bezpečí nekonečného sběru občas prosvětleném poetickými chvílemi bezpečí ve světě květin.

A přesně v tyto chvilky se pozorovatel může nadechnout.

Už od začátku jsem se bála, že by mě takové těžší téma mohlo semlít a tak jsem se snažila udržovat si odstup a ty hezké chvíle klidu mi to umožnily. Naštěstí.

Pak bylo zase jednodušší vrátit se zpět do zrychlujícího se rytmu, oklepat její smutky a bolesti a vydržet až do samého konce, který pohádkový prostě být nemůže, přestože Anna má pořád pocit, že bude líp. Je léto, všecko kvete. Jenže...věci se samy neumějí řešit, ani u víly.

A přesto v tom všem je tolik krásy. A svobody. Takové postupné odpoutání se od všeho, co by mohlo člověka rušit a vychýlit z jeho směru. Nakonec všechno může jít do háje. Lidi, práce, vaše ruka ať si třeba upadne, sbírat se dá i druhou, hlava ať si bolí, tělo ať si churaví. Za sběr to stojí.

A semlelo mě to?

Ne tolik, jak jsem se bála. Podařilo se mi nebýt Annou. Skoro. Možná jsem si jen líp uvědomila že jsem jiný blázen a taky o dost menší. Podařilo se mi nenajít v tom sama sebe. I když  -  snažila jsem se pozorovat svoje myšlenky tak pečlivě, aby šly zapsat. A taky to bylo rychlé a pro cizí oko určitě potrhlé. Jenže to je asi normální.
.