Knížka je krásně poetická, je to jako když jíte nejlepší makový koláč a máte v hrnku bílou kávu. A navíc cukru v koláči není příliš, jen tak akorát. Ze začátku jsem ukusovala opatrně, po kouscích, aby mi vydržel a nakonec... však mě znáte. A teď už jen stesk po skončeném příběhu a přání mít kouzelný proutek a vymazat si paměť. No a tak se z toho potřebuju vypsat. A pokud vám v nejbližší době knížku ještě pětkrát doporučím a budu se tvářit zklamaně, že zrovna máte co číst, mějte prosím pochopení, protože:
Není možné nemít ráda Gabriela a jeho bílou Meruňku a člověka jejich láska pohltí. Celá knížka je snadno uvěřitelná a přirozená. Příběhem se vinou city coby most mezi dvěma kulturami a vnímání historických událostí očima postav, obyčejných i neobyčejných. Na jedné straně havraní copy, šátky a tmavé tváře kočovných cikánů, klapot kopyt jejich koní a na straně druhé ti, kteří rádi žijí na jednom místě a jejich předsudky, ale i lidskost a vřelost.
Historie kolem všech tak pozvolna proplouvá v náznacích, a mě těšilo v těch náznacích hledat a najít ale často i mrazilo. Je smutné, když z učebnic víte, jak asi všechno skončí.
Ale pryč od nápověd a smutků a zpět ke Gabrielovi. Na chvíli se mi podařilo vidět svět očima citlivého člověka, který rozumí zvířatům i přírodě kolem sebe a svou intuici využívá tak přirozeně jako my dýcháme a musím říct, že to byl zážitek dech beroucí.
Celý příběh Gabrielova života mi ale nepřinesl jen zasnění. V tolika odstavcích jsem se našla a nejen sebe, i prosté pravdy ze života, moudré, podané hladce a srozumitelně. Vlastně jsem moc ráda, že u sebe nenosím tužku, protože mě mockrát brala stará známá chuť praporkovat a zatrhávat. Ale tady u té knihy by mi to bylo líto a tak jsem napínala paměť a snažila se do ní ty nejhezčí části uložit.
Gabriel mi pomohl uvědomit si, že někam patřím, že se můžu odkazovat na svoje předky, sice úplně jiné, než ty jeho, ale že mě můj původ, má kultura a má rodina velmi definuje a ulevilo se mi, že nic z toho netvoří překážku být sama sebou. Pomohl mi připomenout si, že nemám zapomínat na své vnitřní pravdy a více jim věřit.
Zastyděla jsem se, že zapomínám na svou starou jistotu, že lidé mají společné sklony k dobru i zlu, že téměř vždy chceme to stejné, jen kulturní projevy nás odlišují. Mrzelo mě, že poslední dobou odsuzuji současné Romy. Teď už si zase snadněji uvědomuji, proč mi na nich některé věci vadí - jednoduše jim nerozumím, jsou jiní, hůře se mi s nimi soužije a komunikuje, ale to nevypovídá pouze o nich, ale i o mě a vlastně o nás všech. Je mi jasné, že vše není tak idylické a snadno popsatelné, ale vzpomínka na knížku mne donutí víc přemýšlet a míň nasupeně lenivět s hlavou plnou předsudků.
Vzpomínala jsem taky na přednášky o Romech na etgnologii, na všechny odborné stati a České lidy, české i romské autory a přála si pro současné etnology dávku citu pro rozpoznání poetiky příběhu od faktů, protože Gabriel je může hezkou formou naučit mnohé, co potřebují vědět.
A když po sobě pročítám tyhle řádky, uvědomuju si, že původně zamýšlená recenze knížky je pro mě vlastně takovým novoročním předsevzetím být sama sebou, věřit v lidskost a nestydět se za trochu romantiky, poetična a patosu. Já to k životu potřebuji.
Takže do nového roku i vám všem přeji více makových koláčů s bílou kávou, věřte mi, jsou výborné.
Žádné komentáře:
Okomentovat