A ne, neumím si to nechat pro sebe.
Bylo to tak:
Jednou takhle ráno mi přinesla Eliška knížky, co pro mě vybrala ze své knihovny. My totiž takhle máme, děláme si seznamy, doporučení a obě nás baví štrachat v knihovnách těch druhých.
Mezi těmi knížkami bylo i Sedm let v Tibetu. Vydání je moc hezké, na obálce je majestátní orientální brána, kterou kráčí Brad Pitt, tedy jakože Heinrich Harrer a v pozadí jsou majestátní Himaláje. Absolutně mi nepřipadalo divné, že je na ní německý nápis, já se prostě dívám na obrázky. Elišce jsem nadšeně poděkovala za půjčení. Kdysi dávno už jsem tuhle knížku četla a zrovna přesně na ni mám teď zase náladu.
Až odpoledne se další kolegyně zadívala na výstavku na mém stole a ptá se: Sieben Jahre in Tibet? Co to čteš? (Ano, kniha není česky, správně jste pochopili).
Víte já jsem líný čtenář bažící po prožitku, nerada se nechávám rušit věcmi jako cizí jazyk. Myslela jsem si, že Elišce ten skvost zase s díky vrátím. No, jenže všecko bylo dočtené a tak jsem se pustila aspoň do úvodu.
Ten se dal.
Navíc vím, o čem ta kniha je, můžu si spoustu věcí domyslet. A vůbec, v práci mám krásně barevné lepíky, aspoň si je nalepím ke slovíčkům, kterým nerozumím (těch bude minimum, protože já přece UMÍM německy) a doplním si trochu slovní zásobu.
Trochu mě znepokojilo, když mi došla první barva lepíků.
Ale co, už byly beztak načaté a asi jsem po růžové sahala víc, než po ostatních, to URČITĚ nebude tím, že tolik slovíček nevím!
Po další kapitole došla druhá barva.
Dobře, je to definitivně tím, že tolik slovíček nevím.
Pořád mi ale zbývají dvě útěchy. V městské vypadám hrozně cool, jakože čtu knížky v cizím jazyce levou zadní (denně trénuju samozřejmej samolibej výraz).
A navíc prostě lepíky vytvářejí dojem modlitebních tibetských praporků, takže jsem velmi tematická a pokaždé se na tu změť zálibně dívám.
foto převzato odtud: http://www.photoearth.cz/clanek-himalaje-cesta-pod-strechu-sveta/
U toho zálibného pohledu si pro jistotu nepřipouštím, že jsem teprve na straně 51 a některé odstavce jsem musela jet ne dvakrát, ale třikrát až čtyřikrát, to přece samolibý samozřejmí intelektuálové nedělají. A když na mě dojde špatný svědomí, že jsem lemra - v tomhle kontextu bychom mohli zůstat u praporků a říkat mi i lama - tak v tuhle chvíli si vždykcy říkám, že za to beztak může Harrer, má hrozně podivnou pro mě nepředvídatelnou němčinu.
Ještě, že jsem nečetla tuhle knížku minulý týden před výletem na Smrk, protože jsem musela vylézt fakt hodně strmé stoupání. On to v knize taky popisuje (rozumějte Smrk a Himaláje, to je jedna parta) a nakonec bych si dovedla dobře představit, jak se tam cítil a bylo by mi ho snad ještě líto!
A co hůř! Kdyby zase přišlo černý svědomí, musela bych si znovu přiznat status lamy, protože Harrer trénoval, zatímco já si už delší dobu obrazně válím šunky.
A možná, že až to dočtu, vyhrabu se z té kopy sebelítosti a popovídám vám o tom, jak už je to druhá kniha za sebou o Tibetu, jak se to čtení líbilo a jak mi připomíná film Kundun o životě Dalajlámy, kterého si vážím (a nejen proto, že není taková lama jako já a určitě by mu došla jen ta růžová na celé knížce). A taky jak hezké mi přijde, že jsou modlitby napsané na praporcích a vítr je nese dál. Ale tak daleko ještě nejsem, takže o tom všem si popovídáme jindy.
Chtěla jsem aspoň trochu vypadat moudře, ale dnes mě nenapadlo žádné doporučení, kterým se s vámi rozloučit.
Zabrousila jsem proto mezi Dalajlámovy citáty. Všechny jsou dobré a několik je i trefných. A dokonce jsem našla i jeden, co mi dnes báječně čistí svědomí.
„V důsledku nedokonalosti světa jsme my všichni nedokonalí.“
Dalajláma
Žádné komentáře:
Okomentovat