Jsou to lidé, co si v sobě nesou takovej podivnej smutek, nejsou doma nikde, ani v cizině, ani tady. Jsou na cestách jak ve skutečnosti, tak v duši. Žádné nitky a už vůbec žádná lana. A k nim patřil i Laďa. Dlouho hledal domov, mockrát o tom mluvil, mockrát jsme to rozebírali a pak se smáli, několikrát i brečeli.
Nakonec ale cestu našel, strašně snadno, prostě se zamiloval. A pak? Hádejte...
Dneska víc než jindy se mi připomněla jedna věc.
Mělo to být jinak
a proto je to takhle.
Protože Bůh nemá rád lidi,
co berou do ruky štětec
a malujou si scénáře.
Tak pa a dobrej let, Ladi.
Žádné komentáře:
Okomentovat