Ráda vstávám až mezi osmou devátou a užívám si pomalý start. Je fuk, jestli to zahrnuje vycházku s Lili kolem Vltavy, nějakou fajn knížku, nebo to, že nám doma prostě připravím snídani. Podstatná je ta pohoda a téměř nulová rychlost.
No, je však jasné, že tohle všecko se v týdnu prostě nedá, takže takováhle líná jsou (bohužel a pouze) moje sobotní a nedělní rána.
(tohle jsou moje symboly pohody a úlovky z keramických trhů v Kunštátě - menší hrníček je můj - autorka je Soňa Malinová, druhý hrnek je Michala, autor neznámý)
Pracovní vstávání vypadají jinak. Jsem mistr v civění do blba na posteli, potažmo oddalování vstávání o pět minut, pak ještě pět (pak už moje lepší já volá, že jestli nevylezu, nestihnu to) a pak? Ještě dalších pět minut. Takže poté se jen sprchnu, vysuším vlasy, obleču a vyrazím - občas zavčas, v lepším případě i namalovaná.
Mám však solidárního a hodného muže, co mým ránům zachraňuje pověst i v týdnu, UVAŘÍ MI KAFE do termohrníčku a tím mi dá možnost dohnat to, co jsem předtím nestihla - PROBRAT SE.
A resumé? Jsou vlastně dvě -
To první je, že já prostě závidím lidem, kteří pracují doma a to hned z několika důvodů:
1. Jejich ranní starty můžou být klidně sobotní.
2. Chybí mi dny strávené s Lili v práci.
3. Mě se hrozně líbí naše bydlení a ráda bych doma trávila víc času.
4. A hlavně - já jim závidím tu sebekázeň, nevím jistě, jestli jsem ta pravá osoba, co by doma mohla pracovat z domu. Kdyby mi to ale někdo nabídl (klidně se hlaste), ráda to zkusím.
No a to druhé...
Hodil by se mi novej termohrnek. Moc bych si přála Keepcup ježíšku :)
Žádné komentáře:
Okomentovat