Ale včera!
Po dvou týdnech odkladů kvůli nemocem jsem se konečně dohrabala na jogu, co se cvičí každý čtvrtek na Letné a musím říct, že to stálo za to.
Celý den jsem byla nervózní, protože bylo vedro a Letná má v mé hlavě podobu obrovské plochy s vyprahlou travou, kde není kapka stínu - taková městská polopoušť.
Abych to tedy sebekriticky uvedla na pravou míru, tenhle předobraz se zrodil z několika rychlých pohledů z tramvaje cestou na vyšívání, dost často ještě hozených ven hodně rychle mezi dvěma odstavci knížky (Vystupuju už? He? Ne... ok, ještě zastávku).
Za hranicí těch keřů za pustinou jsem nikdy nebyla a myslela jsem si, že tam to všecko končí.
(Já za to nemůžu, dala jsem na první pohled a nebyla se tam podívat. No dobře, takže za to vlastně můžu, ale to není vlastně téma dne.)
Vůbec jsem netušila, kam máme jít, ale bylo to jedno - prostě jsme sledovali lidi s karimatkama. Nakonec se nás vyrojilo opravdu plno. Povídali si spolu jen skupinky, co se očividně znají už odjinud, ale všichni jsme se na sebe trochu stydlivě usmívali (všichni asi ne, ale my všichni lidi, co nám velká cizí společnost nedělá dobře, jo, my všichni jsme se usmívali stydlivě). Mě tahle částečná vlídná anonymita naprosto vyhovuje, líbilo se mi být členem tichého klanu Lidí s karimatkami.
No a pak jsme s klanem odešli cvičit.
Jóga mě vždycky bavila, ale včera jsem se poprvé dostala dál za svoje dosavadní limity. Asi za to mohlo to horko, moje tělo muselo být víc rozehřáté a uvolněnější. Jasně jsem zkrácená, jako vždycky to sem tam bolelo, ale z toho cvičení jsem měla ohromnou radost.
Ony ale k mé spokojenosti přispěly i asány. Mám ráda ty balanční a včera šlo o posilovací cviky vestoje, kdy se musí držet rovnováha (a navíc měly cool název BOJOVNÍCI).
No a co vám budu povídat. Je tak MOC jiný vybrat si bod v dálce na stromě a nekoukat do zdi, nekoukat se vzhůru ke stropu, ale modré oblohy. Je tak super, zavřít oči a slyšet přirozené zvuky. Se zavřenýma očima jsem nebyla omezená, jen jsem ten prostor dokázala vnímat jinak. Prostě najednou velmi dobře víte, kudy běží ten jezevčík, co jste ho před chvílí viděli lovit míček.
Ale abych nebyla tak sluníčková, mám tu ještě něco.
Jediný můj osobní problém v joze je a vždycky bude, když mi někdo začne sahat do zažitého khatu pránam... do mého milovaného pozdravu slunce ... do mé jógy v kostce.
Já vím, jak moc je to hloupý, ale vždycky první kolo prozuřím, když je to jinak, než znám já. A to mě pak hrozně mrzí, u cvičení se totiž nemá zuřit. Osypete se z toho, když u toho zuříte často, o tom něco vím.
(Takže kdyby tohle náhodou četl Alef Pražský, organizátor toho cvičení, měl by nad tím popřemýšlet a kvůli mě to hezky pozměnit, pak totiž budu moc spokojená - hezky pozice dítěte, píďalka, kobra a tak dál ... začínat ze stoje, kdo to kdy viděl...)
Ale spokojená jsem určitě i přes ten divnej pozdrav slunci byla i tak.
Miluju ten pocit, co se cestou domů ze cvičení dostaví. Pryč jsou starosti, pryč je práce, vidím jen hezký večer a užívám si výhled z tramvaje ven (tentokrát si ani nedělám žádné předobrazy). A pak přijdu domů a jsem klidná a příjemná a doma mě za to mají moc rádi a vůbec...
http://scontent.xx.fbcdn.net/hphotos-xpt1/t31.0-8/11052866_10206076776171256_8387473119880977322_o.jpg
Usmívejte se u toho a dejte ruce do pozdravu, ať vypadáme jako joga.
PS: Jo a byla jsem statečná. Když jsme cvičili a měli jsme to vydržet, než se někdo jako první ozve, byla jsem to JÁ, kdo řekl UŽ.
...
Žádné komentáře:
Okomentovat